Alžběta Malá: Divadlo je pro mě víc než jen role na jevišti

Dětství a studium na DAMU

Alžběta Malá se narodila v Praze do umělecky založené rodiny, kde již od útlého věku projevovala výrazný zájem o divadlo a dramatické umění. Její první setkání s divadelním prostředím proběhlo již v mateřské škole, kde se aktivně účastnila školních představení a recitačních soutěží. Rodiče její talent podporovali a přihlásili ji do literárně-dramatického kroužku při základní umělecké škole, kde pod vedením zkušených pedagogů rozvíjela své herecké nadání.

V průběhu základní školy se pravidelně objevovala v různých školních představeních a účastnila se regionálních divadelních přehlídek, kde sklízela první úspěchy. Zlomovým momentem v její rané kariéře bylo účinkování v amatérském divadelním souboru Malá scéna, kde získala cenné zkušenosti s různorodými divadelními žánry a technikami.

Na gymnáziu se její zájem o divadlo ještě prohloubil. Aktivně se zapojovala do studentského divadelního spolku a současně navštěvovala dramatický kroužek, kde se pod vedením profesionálních herců připravovala na přijímací zkoušky na DAMU. V posledním ročníku gymnázia úspěšně složila talentové zkoušky a byla přijata na katedru činoherního divadla DAMU, což považuje za jeden z nejvýznamnějších momentů svého života.

Během studia na DAMU se Alžběta Malá setkala s řadou významných osobností českého divadla, které významně ovlivnily její herecký vývoj. Pod vedením profesorů jako byli Jan Přeučil či Boris Rösner rozvíjela svůj talent a získávala nezbytné teoretické i praktické znalosti. Významnou součástí jejího studia byly také školní inscenace v Divadle DISK, kde ztvárnila několik výrazných rolí, včetně postavy Niny Zarečné v Čechovově Rackovi a Julie v Shakespearově Romeo a Julie.

Během studia se také aktivně věnovala dabingu a rozhlasové tvorbě, což jí pomohlo zdokonalit práci s hlasem a rozšířit své herecké možnosti. Na DAMU navázala důležitá přátelství a profesní kontakty, které později významně ovlivnily její kariéru. Její studijní výsledky byly nadprůměrné a pedagogové ji hodnotili jako mimořádně talentovanou studentku s velkým potenciálem.

V rámci studia absolvovala také několik zahraničních stáží, například na prestižní divadelní škole v Berlíně, kde se seznámila s různými hereckými metodami a přístupy k divadelní tvorbě. Tyto zkušenosti významně obohatily její umělecký rozhled a pomohly jí formovat vlastní herecký styl. Studium na DAMU úspěšně zakončila v roce 2015 absolventským představením Tři sestry, kde ztvárnila roli Máši a získala za svůj výkon mimořádné uznání od odborné veřejnosti.

První divadelní role v Národním divadle

Alžběta Malá vstoupila na prkna Národního divadla poprvé v roce 1983, kdy jí bylo pouhých dvacet let. Její první významnou rolí byla postava Karolíny ve hře Naši furianti od Ladislava Stroupežnického. Tato role představovala pro mladou herečku velkou výzvu, neboť musela prokázat jak své herecké nadání, tak schopnost zapadnout do již etablovaného souboru první české scény. Ztvárnění venkovské dívky Karolíny si vyžádalo důkladnou přípravu, během níž Malá studovala dobové materiály a konzultovala charakteristiku postavy s režisérem Miroslavem Macháčkem.

Následovala role Mařenky v Jiráskově Lucerně, kde mohla Malá plně rozvinout svůj dramatický talent a prokázat schopnost pracovat s klasickým českým textem. Její ztvárnění této ikonické postavy získalo pozitivní ohlasy jak u divadelních kritiků, tak u publika. Právě tato role ji definitivně etablovala jako perspektivní mladou herečku Národního divadla.

V následujících sezónách dostávala Alžběta Malá stále náročnější úkoly. Významným mezníkem její kariéry bylo obsazení do role Ofélie v Shakespearově Hamletovi, kde excelovala po boku zkušených hereckých osobností. Její pojetí Ofélie bylo oceňováno především pro citlivé vykreslení postupného psychického rozkladu postavy a schopnost přesvědčivě ztvárnit tragický osud mladé dívky.

V repertoáru Národního divadla se Malá postupně vypracovala od menších rolí k významnějším postavám. Její herecký rejstřík se rozšiřoval o role různorodého charakteru, od komediálních po tragické. Významnou příležitostí bylo také ztvárnění Julie v Shakespearově tragédii Romeo a Julie, kde mohla předvést svůj talent pro verš a schopnost pracovat s emotivně vypjatými scénami.

První roky v Národním divadle byly pro Alžbětu Malou obdobím intenzivního uměleckého růstu. Pod vedením zkušených režisérů a ve spolupráci s respektovanými kolegy rozvíjela své herecké dovednosti a budovala si pozici respektované členky souboru. Její přístup k práci charakterizovala důslednost a pečlivá příprava každé role. Postupně si vybudovala pověst spolehlivé herečky, která dokáže přesvědčivě ztvárnit širokou škálu postav.

Důležitým aspektem jejího působení v Národním divadle byla také schopnost pracovat s klasickým českým repertoárem. Vedle již zmíněných rolí v Našich furiantech a Lucerně ztvárnila také postavy v dalších významných hrách české dramatiky, čímž prokázala své porozumění národní divadelní tradici a schopnost předat její hodnoty současnému publiku.

Významné filmové a televizní role

Alžběta Malá se během své herecké kariéry objevila v mnoha významných filmových a televizních projektech. Její první výrazná role přišla v roce 1968 ve filmu Údolí krásných žab, kde ztvárnila postavu mladé venkovské dívky Marušky. Tento snímek jí otevřel dveře do světa československé kinematografie a následovaly další důležité role. V sedmdesátých letech excelovala v televizním seriálu Nemocnice na kraji města, kde se představila jako zdravotní sestra Věra Pokorná, což jí přineslo značnou popularitu mezi diváky.

Významným milníkem v její kariéře byla role matky v dramatu Stíny horkého léta (1977), kde působivě ztvárnila ženu bojující s těžkým osudem během druhé světové války. Za tento výkon získala uznání kritiky i několik domácích ocenění. V osmdesátých letech se objevila v populárním seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka, kde její postava hospodské Marie patřila k divácky nejoblíbenějším.

Nezapomenutelné bylo její účinkování ve filmu Vesničko má středisková (1985), kde ztvárnila menší, ale výraznou roli místní poštovní doručovatelky. V devadesátých letech se Malá představila v několika televizních pohádkách, včetně O princezně, která ráčkovala a Třetí sudička, kde prokázala svůj všestranný herecký talent a schopnost zaujmout dětské publikum.

Na přelomu tisíciletí se objevila v seriálu Život na zámku, kde ztvárnila postavu hospodyně Boženy Novotné, která se stala jednou z jejích nejpopulárnějších televizních rolí. V roce 2003 zazářila v dramatu Babí léto, kde její citlivé ztvárnění stárnoucí ženy vzbudilo pozornost filmových kritiků. Následovaly role v televizních seriálech Ordinace v růžové zahradě a Ulice, kde se pravidelně objevovala jako vedlejší postava.

V posledních letech své kariéry se Alžběta Malá soustředila především na televizní tvorbu, kde excelovala v charakterních rolích starších žen. Její poslední významnou rolí byla postava babičky v rodinném filmu Vánoční přání (2015), kde opět prokázala svůj nezaměnitelný herecký projev a schopnost autenticky ztvárnit emotivní scény. Za svou více než padesátiletou kariéru vytvořila desítky nezapomenutelných postav, které se nesmazatelně zapsaly do historie české kinematografie a televizní tvorby.

Spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou

Významným milníkem v herecké kariéře Alžběty Malé byla její dlouholetá spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou, která začala v polovině padesátých let v Národním divadle. Krejča v Malé objevil mimořádný dramatický talent a obsazoval ji do klíčových rolí svých inscenací. Jejich první společnou prací byla role Kateřiny v Ostrovského dramatu Bouře, kde Malá předvedla svůj charakteristický projev plný vnitřní síly a emotivní hloubky.

Vrcholem jejich spolupráce se stalo období v Divadle za branou, které Krejča založil v roce 1965. Zde dostala Malá příležitost ztvárnit postavy, které se staly mezníky v její herecké kariéře. Především to byla role Raněvské v Čechovově Višňovém sadu, kde dokázala spojit aristokratickou noblesu s hlubokým pochopením lidského utrpení. Krejčova režijní metoda, založená na důkladné psychologické analýze postav a dlouhodobých zkouškách, dokonale rezonovala s hereckým přístupem Malé.

V průběhu jejich spolupráce vznikla řada pozoruhodných inscenací, včetně Tří sester od A. P. Čechova, kde Malá ztvárnila postavu Olgy. Její interpretace této role byla kritiky označována za mistrovskou ukázku moderního psychologického herectví. Krejča s Malou intenzivně pracoval na každém detailu, každém gestu a výrazu, což vedlo k vytvoření komplexních a uvěřitelných postav.

Jejich tvůrčí symbióza se projevila i v inscenaci Lorenzaccia od Alfreda de Musseta, kde Malá excelovala v roli vévodkyně. Krejčova režijní koncepce umožnila herečce plně rozvinout její schopnost pracovat s vnitřním napětím postavy a subtle nuancemi charakteru. Jejich společná práce byla charakteristická vzájemným respektem a porozuměním, což se odráželo v mimořádné kvalitě výsledných inscenací.

V době normalizace, kdy bylo Divadlo za branou v roce 1972 násilně uzavřeno, znamenal konec jejich pravidelné spolupráce pro Malou významnou profesní ztrátu. Přesto zkušenosti a herecké postupy, které si pod Krejčovým vedením osvojila, využívala v celé své další kariéře. Jejich spolupráce významně ovlivnila české divadlo druhé poloviny 20. století a stala se příkladem ideálního spojení režisérské vize s hereckým talentem.

Krejčův vliv na herecký projev Alžběty Malé byl natolik zásadní, že i po letech od jejich poslední společné práce bylo možné v jejím herectví rozpoznat prvky jeho režijní školy. Jejich společná tvorba představovala vrchol českého psychologického divadla a významně přispěla k modernizaci českého divadelního projevu. Malá později často vzpomínala na toto období jako na nejšťastnější a nejplodnější etapu své umělecké dráhy.

Působení v Divadle za branou

V roce 1965 nastoupila Alžběta Malá do angažmá v Divadle za branou, kde strávila jedny z nejdůležitějších let své herecké kariéry. Pod vedením režiséra Otomara Krejči se zde podílela na řadě významných inscenací, které se zapsaly do historie českého divadla. Její první rolí v tomto divadle byla postava Marie v Čechovově hře Tři sestry, kde excelovala po boku zkušených hereckých kolegů. Kritika tehdy vyzdvihovala její schopnost přirozeného hereckého projevu a citlivého uchopení psychologie postavy.

V následujících letech se stala jednou z klíčových osobností divadelního souboru. Významným mezníkem bylo její ztvárnění role Kateřiny v dramatizaci Dostojevského románu Běsi, kde prokázala mimořádný talent pro psychologicky náročné role. Představení mělo premiéru v roce 1967 a setkalo se s mimořádným ohlasem u publika i odborné veřejnosti. Malá dokázala vystihnout vnitřní rozpory své postavy s nebývalou přesvědčivostí a hloubkou.

Během působení v Divadle za branou spolupracovala s řadou významných režisérů a dramaturgů. Její herecký rejstřík se postupně rozšiřoval od dramatických rolí až po jemně komediální polohy. Významnou příležitostí pro ni byla role v inscenaci Lorenzaccio, kde ztvárnila postavu vévodkyně. Tato role jí přinesla uznání kritiky a definitivně potvrdila její pozici jako jedné z nejvýraznějších hereček své generace.

V roce 1969 nastudovala náročnou roli v Shakespearově hře Večer tříkrálový, kde její Viola patřila k nejpozoruhodnějším výkonům sezóny. Dokázala v této roli spojit křehkost s vnitřní silou postavy a její výkon byl označován za mistrovský. Právě v této době se plně rozvinul její charakteristický herecký styl, vyznačující se schopností jemné psychologické kresby postav a přirozeným, neafektovaným projevem.

Působení Alžběty Malé v Divadle za branou bylo násilně přerušeno v roce 1972, kdy bylo divadlo z politických důvodů uzavřeno. Do té doby však stihla vytvořit řadu nezapomenutelných rolí, které významně obohatily českou divadelní kulturu. Její práce v tomto divadle představovala vrchol její umělecké dráhy a zanechala nesmazatelnou stopu v historii českého divadelnictví. Období strávené v Divadle za branou později sama označovala za nejšťastnější a umělecky nejplodnější část své kariéry. Její výkony z této éry jsou dodnes považovány za vzor hereckého mistrovství a jsou studovány mladými divadelními umělci jako příklad dokonalého spojení technické brilance s emocionální hloubkou hereckého projevu.

Manželství s hercem Josefem Abrhámem

V roce 1976 vstoupila Libuše Šafránková do manželství s hercem Josefem Abrhámem, čímž vzniklo jedno z nejsledovanějších a nejoblíbenějších uměleckých párů československé kinematografie. Jejich seznámení proběhlo během natáčení televizního filmu Dlouhá bílá nit v roce 1970, kde oba ztvárnili hlavní role. Josef Abrhám byl tehdy již uznávaným divadelním hercem Činoherního klubu a Libuše začínající hvězdou českého filmu. Jejich vztah se vyvíjel postupně a přirozeně, až vyústil ve svatbu, která se konala v naprosté tichosti v Praze.

Manželství Šafránkové a Abraháma bylo považováno za jedno z nejstabilnějších v českém showbyznysu. Společně vychovali syna Josefa, který se narodil v roce 1977 a později se také vydal na uměleckou dráhu jako scenárista. Manželé spolu často spolupracovali i profesně, například v legendárním televizním seriálu Nemocnice na kraji města, kde Josef ztvárnil doktora Blažeje a Libuše se objevila v pokračování jako doktorka Králová. Jejich společné výstupy byly vždy charakteristické přirozenou chemií a vzájemným respektem.

Pár si důsledně chránil své soukromí a odmítal medializaci jejich vztahu. Společně žili v domě na Praze 6, kde našli klid před všudypřítomným zájmem veřejnosti. Josef Abrhám byl pro Libušku, jak jí důvěrně říkal, nejen manželem, ale i životním partnerem a profesním souputníkem. Vzájemně se podporovali v kariéře a společně čelili různým životním výzvám. Když Libuše v roce 2000 onemocněla rakovinou, Josef jí byl největší oporou a pomohl jí toto těžké období překonat.

Jejich manželství bylo charakteristické vzájemným pochopením a respektem k osobnímu prostoru toho druhého. Oba byli velmi vytížení herci, ale dokázali skloubit profesní a rodinný život. V rozhovorech často zdůrazňovali, že tajemství jejich dlouholetého harmonického vztahu spočívá v umění kompromisu a vzájemné tolerance. Josef Abrhám byl známý svým gentleman­ským přístupem k manželce a často o ní mluvil s neskrývaným obdivem a láskou.

Jejich společný život byl naplněn nejen herectvím, ale i společnými zájmy a koníčky. Rádi cestovali, věnovali se zahradničení a především si užívali klidu domova v kruhu rodiny. Po narození vnuků se stali milujícími prarodiči a jejich rodinné pouto ještě zesílilo. Manželství Libuše Šafránkové a Josefa Abraháma trvalo úctyhodných 45 let až do jejího úmrtí v roce 2021. Krátce po její smrti Josef Abrhám také zemřel, což mnozí vnímali jako symbolické završení jejich celoživotní lásky a oddanosti.

Pedagogická činnost na DAMU

Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze působí Alžběta Malá jako pedagožka již více než patnáct let. Její pedagogická činnost se soustředí především na výuku herectví a jevištní mluvy, kde předává své bohaté zkušenosti z divadelní praxe mladým nastupujícím generacím herců a hereček. V rámci svého působení na DAMU se věnuje především studentům činoherního herectví, kde vede jak praktické herecké semináře, tak teoretické přednášky zaměřené na rozvoj hlasového projevu a interpretaci dramatického textu.

Její pedagogický přístup je charakteristický důrazem na propojení technické stránky herectví s emotivním prožitkem. Studentům předává nejen teoretické znalosti, ale především praktické dovednosti, které sama získala během své bohaté herecké kariéry. Významnou součástí její výuky je práce s hlasem a důraz na správnou artikulaci, což považuje za základní stavební kámen hereckého projevu. V rámci svých seminářů často pracuje s klasickými dramatickými texty, ale nezapomíná ani na současnou dramatickou tvorbu.

Na DAMU se podílí také na přípravě absolventských představení, kde působí jako pedagogická supervizorka a pomáhá studentům s přípravou jejich závěrečných rolí. Její studenti pravidelně dosahují významných úspěchů jak na domácí divadelní scéně, tak v zahraničí. Mnoho z nich se později stalo uznávanými hereckými osobnostmi českého divadla a filmu.

V posledních letech se Alžběta Malá zaměřuje také na inovativní metody výuky herectví, které kombinují tradiční přístupy s moderními technikami. Významnou součástí její pedagogické práce je individuální přístup ke každému studentovi, přičemž klade důraz na rozvoj jejich osobitého hereckého výrazu. Své zkušenosti předává také v rámci různých workshopů a masterclassů, které pořádá nejen pro studenty DAMU, ale i pro širší odbornou veřejnost.

V rámci své pedagogické činnosti se věnuje také výzkumu v oblasti divadelní pedagogiky. Publikuje odborné články zaměřené na metodiku výuky herectví a pravidelně se účastní mezinárodních konferencí věnovaných divadelnímu vzdělávání. Její pedagogický přínos byl několikrát oceněn vedením DAMU i odbornou veřejností.

Jako členka několika odborných komisí se podílí na přijímacím řízení nových studentů a na hodnocení absolventských prací. Její dlouholeté zkušenosti z divadelní praxe i pedagogické činnosti ji umožňují objektivně posuzovat talent a potenciál uchazečů o studium herectví. Významně se také podílí na tvorbě studijních plánů a inovaci výukových metod na katedře činoherního divadla.

Ocenění a uznání za hereckou práci

Za svou dlouholetou hereckou kariéru získala Alžběta Malá řadu významných ocenění, která potvrzují její mimořádný talent a přínos českému divadlu i filmu. V roce 1985 obdržela prestižní Cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Tři sestry v Národním divadle, kde ztvárnila postavu Máši. Toto ocenění bylo významným milníkem v její kariéře a definitivně potvrdilo její pozici mezi elitou českého divadla.

Následující rok byla oceněna Cenou české filmové kritiky za roli ve filmu Stíny minulosti, kde prokázala svůj všestranný herecký talent a schopnost přesvědčivě ztvárnit psychologicky náročné postavy. Kritici zejména vyzdvihovali její schopnost subtle hereckého projevu a práci s emocemi, která daleko přesahovala běžné standardy domácí kinematografie té doby.

V roce 1992 získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Poslední léto, což bylo významné uznání její práce v oblasti filmu. Porota ocenila především její schopnost vytvořit komplexní charakterovou postavu s minimem dialogů, pouze prostřednictvím mimiky a gest.

Významného uznání se jí dostalo i na mezinárodní scéně, když v roce 1995 obdržela Special Mention na filmovém festivalu v Karlových Varech za roli ve francouzsko-české koprodukci Les Ombres du Passé. Toto ocenění významně přispělo k jejímu mezinárodnímu renomé a otevřelo jí dveře k dalším zahraničním projektům.

Za celoživotní přínos českému divadelnímu umění byla v roce 2003 vyznamenána medailí Za zásluhy o české divadelní umění, kterou jí udělilo Ministerstvo kultury České republiky. Toto ocenění reflektovalo nejen její herecké výkony, ale také její pedagogickou činnost na DAMU, kde vychovala řadu talentovaných mladých herců.

V roce 2008 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, což potvrdilo její všestrannost a schopnost excelovat i v této specifické oblasti herecké práce. Její charakteristický hlas propůjčila desítkám zahraničních filmových hvězd a významně přispěla ke kvalitě českého dabingu.

Poslední významné ocenění získala v roce 2015, kdy jí byla udělena Cena města Prahy za celoživotní přínos kulturnímu životu hlavního města. Toto ocenění bylo výrazem uznání nejen její herecké práce, ale také jejího dlouhodobého působení v pražských divadlech a kulturních institucích, kde se významně podílela na formování kulturního života metropole.

Nezapomenutelné divadelní postavy a charakterní role

Alžběta Malá se během své bohaté divadelní kariéry představila v nesčetných rolích, které se navždy zapsaly do historie českého divadla. Její nejvýraznější postavou byla bezesporu role Maryši ve stejnojmenném dramatu bratří Mrštíků, kterou ztvárnila v Národním divadle více než stokrát. V této roli dokázala mistrně vystihnout vnitřní konflikt mladé ženy, která se vzpírá společenským konvencím a předurčenému osudu. Její interpretace byla natolik přesvědčivá, že diváci často odcházeli z představení hluboce zasaženi emotivním výkonem.

Nezapomenutelnou se stala také její Marie Stuartovna ve Schillerově dramatu, kde prokázala svůj mimořádný talent pro ztvárnění historických postav. Dokázala v této roli spojit královskou důstojnost s lidskou zranitelností způsobem, který byl pro diváky strhující. Kritika oceňovala zejména její schopnost přirozeně přecházet mezi různými polohami charakteru - od mocné panovnice až po zlomenou ženu čekající na svůj osud.

V repertoáru Alžběty Malé nesměla chybět ani postava Kateřiny v Ostrovského dramatu Bouře, kde její výkon získal uznání nejen u domácího publika, ale i během zahraničních vystoupení. Její ztvárnění této složité postavy ruské literatury bylo považováno za jedno z nejlepších v evropském měřítku té doby. Malá dokázala vystihnout všechny nuance Kateřininy osobnosti - od počáteční naivity až po tragický konec.

Významnou kapitolou v její kariéře byly také komediální role, přestože byla známá především jako dramatická herečka. Její Paní Rychterová v Tylově Fidlovačce ukázala, že dokáže bravurně zvládnout i lehčí žánr. Dokázala postavě vtisknout osobitý humor a šarm, aniž by sklouzla k povrchnosti nebo přehrávání. Tato role se stala důkazem její všestrannosti a schopnosti zaujmout diváky napříč žánry.

V pozdější fázi své kariéry se Malá věnovala především charakterním rolím starších žen, kde mohla naplno využít své herecké zkušenosti. Její ztvárnění matky Courage v Brechtově dramatu patřilo k vrcholům jejího uměleckého působení. Dokázala v této postavě spojit drsnost válečné překupnice s mateřskou láskou způsobem, který diváky hluboce zasáhl. Kritika oceňovala především její schopnost udržet dramatické napětí po celou dobu představení a zároveň vystihnout všechny odstíny této komplexní postavy.

Mezi její poslední významné role patřila postava babičky v dramatizaci stejnojmenného díla Boženy Němcové, kde zúročila celoživotní herecké zkušenosti. Její interpretace této ikonické postavy české literatury byla natolik přesvědčivá, že mnozí diváci ji považovali za definitivní ztvárnění této role. Dokázala v ní spojit moudrost stáří s vitální energií a láskou k životu způsobem, který rezonoval napříč generacemi.

Význam pro české divadelní umění

Alžběta Malá zanechala v českém divadelním umění nesmazatelnou stopu, která přetrvává dodnes. Její přínos pro rozvoj českého divadla v období první republiky byl zcela zásadní. Jako jedna z prvních hereček své doby dokázala propojit klasické divadelní postupy s moderními prvky, což vedlo k vytvoření jedinečného hereckého stylu, který inspiroval celou následující generaci umělců.

V době, kdy české divadlo procházelo významnou transformací, představovala Alžběta Malá stabilní pilíř profesionality a umělecké integrity. Její působení v Národním divadle mezi lety 1925 až 1948 znamenalo období mimořádného uměleckého rozkvětu této instituce. Svým osobitým přístupem k divadelním rolím dokázala oživit i zdánlivě obyčejné postavy a vtisknout jim nezaměnitelný charakter. Její interpretace klasických rolí, jako byla například Maryša nebo Karolina Světlá, se staly vzorem pro další generace herců.

Významným způsobem přispěla k rozvoji české divadelní pedagogiky. Na dramatickém oddělení pražské konzervatoře vychovala řadu talentovaných herců, kterým předávala nejen své bohaté zkušenosti, ale také hluboké porozumění divadelnímu umění. Její pedagogická metoda, založená na propojení technické dovednosti s emotivním prožitkem, se stala základem moderního hereckého vzdělávání v Československu.

Malá také významně přispěla k popularizaci divadla mezi širší veřejností. Její charismatické vystupování a schopnost komunikovat s publikem pomohly přiblížit divadelní umění i těm vrstvám společnosti, které do té doby divadlo pravidelně nenavštěvovaly. Organizovala divadelní workshopy a přednášky, kde seznamovala veřejnost s principy divadelní tvorby a významem kultury pro společnost.

V oblasti experimentálního divadla byla Alžběta Malá průkopnicí. Její odvážné interpretace avantgardních her a spolupráce s progresivními režiséry pomohly etablovat nové divadelní formy na české scéně. Nebála se riskovat a často se pouštěla do projektů, které byly ve své době považovány za kontroverzní. Tím významně přispěla k modernizaci českého divadla a jeho přiblížení evropským trendům.

Její vliv na české divadelní umění se projevil i v oblasti dramaturgie. Aktivně se podílela na výběru repertoáru a prosazovala uvádění náročnějších her, které vyžadovaly sofistikovanější herecký přístup. Díky její iniciativě se na českých jevištích objevila řada významných světových děl, která do té doby nebyla v českém prostředí známá. Tím přispěla k rozšíření kulturního rozhledu českého publika a k celkovému zvýšení úrovně divadelní produkce.